Ráno 1. ledna 1901, ještě předtím, než Agnes Ozman prožila naplnění Duchem Svatým ve městě Topeka, papež Lev XIII. začal nové století vzýváním Ducha Svatého, a to na požádání sestry Eleny Guerry. Narodila se v Lucca v Itálii 23. června 1835 do rodiny, která jí umožnila běžné vzdělání. Po biřmování, které přijala již v osmi letech, aniž by ji někdo vedl ke zvláštní úctě k Duchu Svatému, napsala:
“Od té doby, co jsem byla v kostele během novény k Duchu Svatému, cítila jsem se jako v ráji.”
“Je sice pravda, že po zveřejnění encykliky, která, jak věřím, byla dílem Ducha Svatého, Vám, Vaše Svatosti, mnoho biskupů poděkovalo (…), to bylo dobré, ale nebylo by lepší, kdyby Vás raději také poslechli?”
Elena napsala další dopisy a papež Lev XIII. pokaždé udělal další kroky v otázce zdůraznění osoby Ducha Svatého. Právě na návrh sestry Eleny začal 1. ledna 1901 zpívat starobylý hymnus Veni Creator Spiritus a svolával Ducha Svatého na všechny křesťany. V dopisu datovaném 15. října 1900 totiž Elena napsala:
„Nechť nové století začne hymnem Veni Creator Spiritus…, zazpívaným na začátku půlnoční nebo ranní mše, a to v každém kostele.”
V roce 1902 papež ve svých již 92 letech poslal kopii encykliky zvané “Ad fovendum in cristiano populo” všem biskupům a připomněl jim ustavičnou a nutnou modlitbu novény k Duchu Svatému a trval na tom, aby se ji věřící ustavičně modlili za jednotu všech křesťanů. Přes papežovo úsilí však snaha nebyla přijata s velkou odezvou vzhledem k pohnuté době na začátku 20. století. V Itálii se konfiskoval církevní majetek, bylo zavřeno 1322 klášterů a 57 492 řeholníků bylo vyhnáno ze svých domovů. To všechno, co my známe z komunismu s podobnou argumentací, v Itálii proběhlo jen částečně a chvilkově pod vedením premiéra Camilla Cavoura na přelomu 19. a 20. století. Kromě toho vstoupila do církve vlna modernismu, na které bylo odsouzeno i několik opravdu kvalitních křesťanů, a to z důvodů úzkostlivého strachu před bludy, do kterých se zamotali jiní současníci. Avšak sestry kongregace Ducha Svatého nadále pokračovaly v modlitbě, jak jim ji zanechala jejich zakladatelka bl. Elena. Nový vítr Ducha Svatého přišel paradoxně přes Atlantik a protestantismus až v roce 1967 na duchovních cvičeních na Duguesne univerzitě v Pittsburgu a nezasáhl nejdřív nejvyšší vrstvy církevní hierarchie, ale obyčejné studenty školy, kterou v roce 1878 založili bratři Kongregace Ducha Svatého. Jak zajímavé bylo pozorovat šíření živého ohně Ducha Svatého v roce, kdy hippies prožívali své “Summer of Love” v San Franciscu a skupina Beatles přes jogína Maharishi Mahesh Yogiho se snažila odlákat mladé lidi od křesťanství k hinduismu a filosofii New Age.
Cesta obnovy v Duchu Svatém rozhodně nebyla jednoduchá. Samotní charismatici udělali hodně chyb. Na druhé straně však existovala i přílišná podezíravost při kontaktu s charismatickými dary včetně daru jazyků, která někdy připomínala ostražitost farizeů, kteří při kontaktu se zázraky nazvali Ježíše přímo posedlým. Dodejme, že tato přehnaná ostražitost a nezdravá podezíravost přinesly problémy i samotné sestře Eleně, která byla také obviněna z modernismu kvůli tzv. “letničnímu kacířství” (jak bylo zpočátku označeno letniční hnutí) a 20. září 1906 ve věku 71 let byla krutě zaskočena, odsouzena a pod přísným dohledem jí bylo zakázáno psát a publikovat posledních osm let jejího života. Rehabilitace se jí dostalo až za papeže Jana XXIII., který ji v roce 1959 blahořečil a dal jí titul “Apoštolka Ducha Svatého”.
P. Tadeáš Róbert Spišák, O.Praem.
