Útěcha patří k člověku
Do života člověka neustále přichází chvíle, kdy potřebuje útěchu. Ve světě hříšníků, kde nikdo nikdy nebude dokonalý, je útěcha na místě. Tato potřeba je tedy s člověkem spjata od početí. Jak silně se do dítěte zapisuje přijetí a láska už v matčině lůně! Stačí se potkat s několika adoptovanými dětmi a najednou vidíte, že nejistotu nasály již v matčině lůně, byť mají milující adoptivní rodiče! Nezájem ze strany biologického otce nebo matky je zkrátka poznačil.
Ještě v nedávných dobách se říkalo, že když se dítě narodí, je třeba ho nechat v kočárku, aby nebylo příliš rozmazlováno. Byl to gól do vlastní branky. (Autor, jakožto muž, se předem omlouvá za terminologii jeho pohlaví vlastní!) Dnes se v porodnicích dostává do centra tzv. touching! Tedy, okamžitě po porodu dostává maminka na prsa novorozeně, které potřebuje z biologického a psychologického hlediska nutně cítit kůži nebo vůni té, která ho přivedla na svět. Pokud maminka nemůže kvůli zdravotním potížím dítě přijmout hned po porodu, děťátko je automaticky dáno na nahou hruď tatínka. To je jeho prvotní útěcha po příchodu do nového, zatím neznámého prostředí, tedy na svět.
Nedostatek útěchy prožívali i svatí
Touha po útěše je tedy přirozená. Toužili po ní ne jenom hříšníci, ale i ti, co se pak stali svatými. Je to lidská potřeba. Svatá Terezie z Lisieux (které byl určitý čas duchovním průvodcem náš premonstrát z francouzského kláštera v opatství Mondaye) trpěla od narození tzv. separační úzkostí. Když jí maminka porodila, onemocněla na rakovinu prsu, a tak malou Terezičku nemohla kojit. Poslala ji tedy do domu cizí kojné, kde odtržena od rodiny žila přibližně rok. Později se kvůli nedostatku matčiny přítomnosti v této pozdější světici rozvíjí psychiatrická nemoc, která ji upoutala na lůžko tak, že v dnešní době by určitě byla hospitalizována v psychiatrické léčebně. Po matčině smrti se Terezie neustále fixuje na některou z jejích sester, aby utišila vnitřní touhu po blízkosti. Až boží milost ji pak zázračně osvobozuje a za krátkou dobu se světice stává přes svůj mladý věk vyzrálou ženou. Problémy neobcházejí ani její sestru Léonii, která byla v pořadí třetí dcerou manželů Martinových. Během prvních sedmi let jejího života se do rodiny Martinových narodí čtyři další děti, které umírají. Léonie se pokouší třikrát vstoupit do kláštera, ale kvůli osobním povahovým a psychickým problémům se jí to ani jednou nepovede a pokaždé odchází. Až když vstoupí napočtvrté, natrvalo se začlení do komunity a přetvořena boží milostí tam nakonec dožije až do smrti. Touha po základním naplnění potřeb a přirozené útěše včetně problémů souvisejících s nedostatkem se tedy nevyhýbá ani rodinám svatých. Připomeňme, že kromě Terezie byli za svaté prohlášeni také její rodiče.
Bůh Tě chce utěšit, říká Písmo
Už v knize proroka Izaiáše se mluví o útěše a sám Hospodin se pasuje do role toho, který bude utěšovat svůj lid: „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? (51,12) Obraz Hospodina jako Utěšitele se objevuje v té samé knize v kapitole 66 ještě názorněji, když Stvořitel využívá skutečnosti, kterou vložil do matek, když v náručí kolébají své děti a kojí je z prsu výživou vlastního těla: Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení.“ (66,12-13) Stačí si vybavit malá batolata, která po nakojení usnou blahem a spokojeností. Podobně Bůh říká svým dětem, že takovýmto způsobem je utěší. Nedostatek útěchy ze strany matky v raném období dětství, jak ukazuje psychologie, způsobuje v životě pozdějších dospělých mnohé problémy. V pozemských matkách by se vlastně měla zrcadlit mateřská tvář Boha. Víme, že Pán Ježíš svým učedníkům v Novém Zákoně slibuje příchod Utěšitele, Ducha Svatého, který připomene vše a naučí všemu, co konal Ježíš. Bude čerpat, tedy brát plody z díla, které vykonal Spasitel, a krmit těmito plody učedníky (srv. Jan 16,15). Duch Svatý se tak stává konkrétně tím, kdo se zrcadlí v matkách světa v roli utěšitelek, v roli těch, které dávají svým dětem výživu! Toto tvrzení podporuje i další Ježíšův citát z Janova evangelia: V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ (7,37-38) V něm Pán Ježíš odkazuje na Ducha Svatého a implicitně odkazuje na obraz kojení. Z dalších zmínek (Oz 11,3-4; 1Pt 4,8; Ef 3,14-19; Mt 23,27) citujme ještě kratičký žalm 131: Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, 2 nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. 3 Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.
Pokud se zahledíme na malá mimina, tak útěchu dostávají také přes tři běžná lidská gesta, o kterých čteme i v Písmě jako o formě útěchy:
- Pohledem (srv. Mk 10,17-22)
- Dotekem (srv. Mt 8,2-3; Mk 10,16)
- Hlasem (srv. Iz 40,1-2; Sof 3,17)
Tak jako je dítě utvrzováno v tom, že je přijímáno a milováno hlasem, kterým se mu snažíme přiblížit, obejmutím, pohlazením, nebo pohledem, který stačí k vyjádření lásky, tak Bůh dává, jak čteme v Bibli, útěchu svým dětem.
Jak vznikají falešné útěchy a závislosti
Jedna dívka se po bouřlivém období života přiznala, že sex je cena, kterou platila za to, aby ji někdo mohl obejmout. Protože nezažila přirozenou útěchu ze strany matky, která se o ní nestarala, svou potřebu útěchy hledala tam, kde jí pak mnozí zneužívali a manipulovali s ní. Když si malý kluk rozbije koleno a má před sebou milující rodiče, většinou se rozběhne za maminkou, která mu pofouká ránu a svou utěšující láskou mu pomůže překonat bolest nebo strach. Pokud v dětství chyběla tato zkušenost, člověk začne automaticky hledat chybějící útěchu mimo rodiče, kteří by mu útěchu měli poskytnout. Když se dostanou do nějaké nepohody, do strachu, frustrace, úzkosti, zranění atd., sáhnou po něčem, co je nejrychleji utěší. V ideálním případě by tím, u koho budou hledat útěchu, měl být Hospodin, který do matky vložil schopnost utěšovat, a tedy o co víc útěchy v sobě má! Jenomže pokud člověk nedostal v potřebné situaci svého života útěchu na přirozené rovině, tedy od svých nejbližších, pak mu většinou ani nenapadne, nebo si to ani neumí představit, že by byl Bůh schopen mu tu útěchu dát. Ozve se v něm stará lež, které uvěřil, že si musí poradit sám a potěšit se sám, protože mu nikdo nepomůže. Zde vidíme, jak je psychologie úzce propojena s duchovním životem a s vírou. Známý citát sv. Tomáše Akvinského, že milost předpokládá přirozenost, tedy platí ne jenom ve středověku, ale v každé době. Bůh staví na naší přirozenosti, na tom, co je lidsky přirozené, dané, normální. Pokud to tam chybí, pak se to nejdřív musí vyřešit, abychom mohli duchovně růst. Nic nenahradí maminčinu přítomnost v dětství, žádný dudlík, žádný plyšák ani vlastní palec. Podobně později pravou útěchu neposkytne nějaká náhražka. Falešná útěcha je způsob, jak se utěšit, jak si ulevit v době strachu, zranění, frustrace, nepochopení atd. způsoby, které člověka dobíjí pouze na chviličku a pak vyprchají jako bublinky ze šampaňského, a na druhý den je člověk více rozbitý, než byl. Navíc dostane nechtěný dárek: vinu a hanbu. A pokud sáhne po takovémto typu útěchy častěji, může se z ní stát závislost.
I ty se ráno občas probudíš a zjistíš, že ti někdo vykradl lednici?
Zmiňme zde, na prahu postní doby, několik příkladů falešných útěch. Ne, nemusím mít přes sto kil, abych našel ráno prázdnou lednici a ptal se, kdo byl tím zlodějem! A pak když se podívám do zrcadla, tak zjistím, že jsem si ji vykradl já sám, a to po půlnoci! Přejídání se snadno může stát jednou z falešných útěch! Problémové pití alkoholu, závislost na sladkostech, v horším případě pak cigareta marihuany nebo tvrdé drogy, to vše patří do kategorie falešných útěch a přináší do života několik nežádoucích vetřelců, jako je náladovost, deprese, smutek, oslabení vůle, ztráta sebeovládání. Mezi další způsoby, jak si ulevit a zapomenout na stávající problémy, patří kouření cigaret nebo závislost na uklidňujících lécích, promiskuita, masturbace, pornografie, závislost na počítačových nebo hazardních hrách. Mezi falešné útěchy pak můžeme zařadit také neustálé nakupování. Oblečení, knihy, technika atd. nabízejí chvilkovou radost, ale zanedlouho vyjde nový model a původní radost rychle vyprchá.
Byl jsem „pracovně náměsíčný“
Toto jsou způsoby úlevy poměrně časté, ale existuje ještě kategorie, já tomu říkám, rafinovanějších útěch. Zdánlivě vypadají spíš jako skvělé vlastnosti, které si zaslouží ocenění a pochvalu. Ale za nimi může být ukrytý útěk, nebo únik z těžkých situací. Kdo by nechtěl mít spolupracovníka, novodobého Supermana, který nepracuje na sto, ale na 300 procent a nikdy neřekne „ne“! A pokud jsi takový pracovník, který se neumí zastavit, pracuje od rána do večera a neumí odpočívat, zpomal a zamysli se nad tím, co ve skutečnosti v sobě potřebuješ omámit a jestli ti práce neslouží jako druh narkózy, kdy zapomeneš na důležité problémy, nebo negativní pocity, které prožíváš! Probudit se z narkózy může být někdy velmi nepříjemný pocit. Může se totiž stát, že pak otevřeš diář a začneš se ptát, který hlupák ti tam v jeden den napsal deset důležitých schůzek, z toho dvě ve stejný čas! A s politováním budeš muset přiznat svoji pracovní náměsíčnost. Nepomůže Ti zamknout diář na zámek, když strůjcem svého ne/štěstí jsi ty sám! Ano, někdy je nejtěžší utéci sám před sebou. Práce se může stát způsobem, jak se utěšit, protože viditelné výsledky a ovoce nám na chvíli pomůžou schovat pocity méněcennosti, frustrace, strachu z ponížení nebo selhání, touhu po pochvale a tak dále. Jenomže tělo není stroj a je lepší dočkat se pokojného stáří než trvalé invalidity ještě před důchodem. Věř mi, zde píšu i z vlastní zkušenosti. Dnes mám na polici hrníček s nápisem: „I Bůh musel v sedmý den odpočívat!“
Co je pro Tebe důležitější, mít pravdu za každou cenu, nebo udržet vztah?
Netradiční, ale častou falešnou útěchou je samospravedlnost, tedy potřeba mít vždycky pravdu. Je totiž jednoduché mít na všechno vlastní názor a vyjádřit jej, a zároveň shazovat názory ostatních. Člověk se může k této formě útěchy utíkat tehdy, když má ve svém nitru strach ukázat svou slabost, že je křehký, že není dokonalý. Najde si v neustálém kritizování a posuzování způsob, jak se ochránit před ponížením, jak potlačit již jednou zmiňovaný strach ze selhání a jak druhým dokázat, že má hodnotu. Jenomže hodnota člověka nezávisí od jeho myšlenek a výkonu, nebo od názoru lidí kolem něho, ale od faktu, že je člověkem, kvůli kterému se sám Boží Syn nechal obětovat! Tato útěcha připomíná tvrdý obraz lidí v koncentračním táboře uzavřených v malé kobce s nepatrným otvorem pro čerstvý vzduch. Když přeživší vzpomínali na muka v tom malém prostoru, museli přiznat, že přežili jen proto, že byli silnější a měli sílu se pak v této hrozné situaci po zádech slabších dostat k otvoru se vzduchem. Tam to byla situace, která v zoufalství přinesla takto děsivé řešení, aby přežil alespoň někdo a dovedu to pochopit. V případě samospravedlnosti rozhodně člověk nežije v takovýchto podmínkách, ale chová se podobně. Pamatuje si průšvihy, hříchy a slabosti všech kolem sebe, aby na základě této jakési „paměťové encyklopedie hříchů“ mohl kdykoliv říci, že on je lepší, nebo se obhájit a zakrýt své vlastní hříchy a slabosti. Ušlape druhé, aby zvítězil. Mít pravdu je pro takového člověka kolikrát důležitější než zachovat vztah. Když se setká s nepochopením, rychle staré mosty vyhodí do vzduchu.
Samota, holka vyzáblá
Ano, i to může být falešná útěcha. Je krásné sedět na louce, nebo někde v lesíku, kde nás nikdo neruší, nebo doma u kamen. Jenomže pokud to bude forma útěku před již výše zmiňovanými problémy a těžkostmi, může ve společné domácnosti nebo ve vztazích vzniknout velký problém. Co když manželka touží po společnosti a děti po potvrzení své identity, po pochvale nebo obejmutí? Můžu se postarat o vše v domácnosti, splnit úkoly ve všech oblastech a zmizet, jenže člověk byl stvořen pro vztahy a samota má také své hranice.
Zde můžeme uvést ještě jednu velmi běžnou útěchu, kterou se někdy snažíme utéci před problémy a najít útěchu: syndrom oběti. V okamžiku, kdy uděláme chybu nebo hřích, tak místo toho, abychom si to přiznali a přijali to, hodíme se do pozice oběti a sebelítosti. Je to způsob, při kterém se najednou vytáhne starý známý nepřítel, a to klidně i z doby před třiceti lety, který nám kdysi ublížil, jen abychom nemuseli přiznávat selhání, omluvit se, nebo převzít zodpovědnost. Zde nezapomínejme, že Bůh nás nikdy nechce ponížit, ale přivést k lepšímu a svobodnějšímu životu. Syndrom oběti, zahořklost a sebelítost nám nedovolí pohnout se z místa a naše duše začne v duchovním i společenském životě chátrat.
Je zde samozvaný pán světa, který se těší, že se topíš ve falešných útěchách
Pamatujme, že pokud odstraníme jednu falešnou útěchu a nedoplníme nebo nevyřešíme to, co nám scházelo, tu původní útěchu pouze vystřídá další. Např. alkohol vystřídá kouření nebo počítačové hry. Nebeský Otec však touží po svobodných dětech. Celý náš život máme růst ve všech oblastech a také v oblasti duchovní. Pokud chceme růst ve víře, musíme řešit to, co je pozemské. Apoštol Pavel v listě do Efezu (6,12-13) píše, že jako křesťané zde na zemi nečelíme pouze nějakým pozemským silám nebo nepřátelům, ale že náš život je boj s Nepřítelem, s ďáblem, který se určitě raduje, jak říká C.S. Lewis, že v něj nevěříme. Rozhodně mu nechci dávat větší sílu, nežli má. Bůh je větší a Pán Ježíš nad ním zvítězil. V každém případě však musíme jeho existenci a plány vzít vážně. Jeho hlavním plánem, jak to vidíme v Bibli, je unést Bohu jeho děti. Snaží se člověka přesvědčit, že Bohu se nedá věřit a nemá cenu s Bohem tvořit vztah. Chce nás od Boha odtrhnout. Nemá v plánu, abychom čerpali útěchu v Bohu a abychom s ním byli v úzkém spojení. Proto má svoji taktiku! Co myslíte? Kdy se chopí možnosti, aby zrealizoval svůj plán? Právě tehdy, když je člověk v oslabení. Pokud nás někdo zranil, tehdy toho využívá, aby nás přesvědčil o svých lžích o Bohu i o naší identitě. Touží nás zavřít do vězení, dostat do zajetí, abychom se motali v kruhu našich závislostí a falešných útěch, kde není Bůh, svoboda, láska, ale jenom hřích, vina a hanba a s nimi všechny negativní pocity. Proto je důležité, a udělejme to v této době postní, vynést falešné útěchy na světlo, vyznat je ve svátosti smíření, požádat o modlitbu a toužit po svobodě. Pamatujme, že vše, co je skryté, je ve tmě. A kde je tma, tam je zmatek a strach, protože nic není vidět. Dobrá zpověď je prostor, kde se zříkám toho, co mě zotročuje a ničí. Přináší svobodu a bere Nepříteli moc nade mnou.
Najděte v osobní modlitbě kořen falešné útěchy
Často řešíme ovoce, ale zapomínáme na kořeny! Abychom se mohli zbavit falešné útěchy, je potřeba odstranit kořen. A proto kromě svátosti smíření je důležité ho najít a nechat Pána Ježíše, o kterém si Marie Magdalská myslela, že je zahradníkem, a On vlastně i je, protože bez něj nemůžeme udělat nic, aby kořen odpojil od falešné útěchy a napojil na sebe, pravý kmen. Postupovat můžeme následovně:
- Najdi si tiché místo a popros Ducha Svatého, aby Ti odhalil tvoji falešnou útěchu.
- Ptej se nyní Ducha Svatého na kořen, příčinu této útěchy. Duch Svatý Ti dá poznat konkrétní událost, nebo zkušenost, kdy se Ti nedostalo útěchy (v dětství nebo dospívání) a důsledkem toho bylo hledání jinde.
- Odpusť ve jménu Pána Ježíše Krista tomu, kdo ti neposkytl povzbuzení, útěchu atd. (Např. Ve jménu Pána Ježíše odpouštím matce, že mě dala brzy do jeslí, aby pracovala a já jsem byla sama… atd.) Odpuštění otevírá prameny milosti.
- Pozvi do této vzpomínky Pána Ježíše a ptej se ho, jaké lži jsi uvěřil/a o Bohu nebo o sobě. A pokud nějakou objevíš, zřekni se jí. (Např. Ve jménu Pána Ježíše se zříkám lži, že Bůh se mnou není nikdy, když ho potřebuji, protože je stejný jako můj táta.)
- Pros Ducha Svatého, aby přišel a přinesl Ti útěchu a vše, co ti scházelo.
P. Tadeáš Róbert Spišák, O.Praem.
