Letnice – potřebujeme Ducha Svatého!

Po Ježíšově ukřižování byli apoštolové naplněni strachem, bez naděje, bez budoucnosti. Zdatní mužové najednou ztratili veškerou sílu. Všechnu svou naději vložili do Ježíše a ten byl utýrán a pohřben. Mocný divotvůrce se dostal až za hranici úplné bezmoci. Zemřel. Možná také my máme někdy podobný strach a žijeme v situaci, která postrádá jakoukoliv špetku naděje. Apoštolové prožili totéž, nebyli to žádní hrdinové. O velikonoční neděli se však vše změnilo. Setkali se se Zmrtvýchvstalým a toto setkání radikálně proměnilo životy těchto obyčejných a nevzdělaných lidí. Jak se jejich život změnil? Měli snad méně problémů? Prožívali méně trápení a vedli šťastnější život? Odstranila víra v Krista všechny jejich těžkosti? Vůbec ne! Protože se stali křesťany, měli mnohdy ještě více problémů, jako dříve. Z tradice víme, že až na vyhnance Jana všichni zemřeli jako mučedníci.


A ono je to vlastně nemožné v tomto světě netrpět, když se zde objevuje hřích, když lidé mohou dělat zlo. To by Bůh musel lidem vzít svobodu, aby odstranil utrpení. Bůh nám však svobodu dal jako ten největší dar. Jen svobodný člověk se může zamilovat. Neexistuje láska bez svobody. Nikdo nikoho nemůže přinutit milovat… Jenomže láska v tomto světě někdy bolí. Láska v tomto světě je spojena s obětí. Vzor této lásky vidíme na kříži. Ježíš Kristus, Boží Syn, neumírá za svaté, ale hříšníky. A to bolí. Ježíš trpí, protože miluje.
Fascinuje mě, když Ježíš v tu velikonoční neděli přichází mezi učedníky a ukazuje jim své rány. Ano, Ježíš má rány i po vzkříšení. Ale to už nejsou rány připomínající hrůzu. Jsou to rány slávy. Ježíš skrze rány ukazuje, že Bůh Otec dokáže všechny rány v našem životě proměnit na rány slávy. Umí proměnit zlo na dobro. Jaký máme pro toto tvrzení důkaz? Kříž. Popravčí nástroj se stal symbolem Boží Lásky. Každý člověk, který dokáže milovat i za cenu oběti (a to je v dnešní době hrdinství), miluje touto Boží Láskou, která má v tomto hříchem poznamenaném světě tolikrát šat oběti. Kdo miluje, ten přijímá kříž.


Apoštolové po zmrtvýchvstání Ježíše zjistili, že Bůh je mocný a umí do svého plánu vložit i lidský hřích a zlo. Zjistili, že na konci každého utrpení je dobro. Na dně vypitého kalicha utrpení je vzácná perla, jak to jednou řekl Raniero Cantalamessa. Bůh Otec má vždy poslední slovo a všemu umí dát smysl. Apoštolové zjistili, že jsou Božími dětmi. Že Bůh je miluje stejně jako svého neposkvrněného Syna Ježíše.
I my jsme Boží děti, milovaní stejným způsobem jako Ježíš. Když Bůh proměnil v životě Ježíše zlo na dobro, dal smysl kříži a život po smrti, toto přislíbení platí i pro nás.
Může se to zdát naivní nebo přehnané. Ale životy těchto Kristových svědků a mnoha dalších, od nemohoucí stařenky až po člověka bez rukou a nohou ukazují, že člověk může mít smysl života a radost i v těžkostech. Toto dává Duch Svatý – Duch Otce i Syna. On vše oživuje, potěšuje, dává smysl, odhaluje pravdu, očišťuje, přináší nové věci, dává poznávat Krista a dělá z křesťanů teoretiků ty, kteří evangelium žijí. Prosme proto v těchto dnech o to, abychom toto poselství mohli lépe žít. Aby vzájemná láska mezi námi byla důkazem toho, že jsem křesťané. Žádný papír, žádná byrokracie, žádná vykonaná povinnost nedokáže, že jsme křesťané, pokud nebudeme díky Duchu Svatému podobni Kristu v každodenním životě. Přijď Duchu Svatý, do našeho kláštera, do naší farnosti, do naší obce, do našeho státu, do tohoto světa.

páter Tadeáš Róbert Spišák, O.Praem.