Velikonoční zamyšlení P. Tadeáše

Milí čtenáři,

možná jste viděli některý z filmů Letopisy Narnie, jejichž původní knižní podobu napsal proslulý anglikánský pastor C.S. Lewis s cílem, aby dětem lépe vysvětlil podstatu křesťanství. V prvním díle „Lev, čarodějnice a skříň“ vstoupí malá Lucinka, ukrývající se během II. světové války se svými sourozenci na britském venkově, do skříně, ve které kromě kožichů objeví obrovskou říši Narnie, představující svět víry. Její bratr Edmund, který zrovna prožívá jakousi dobu vzdoru, také vstoupí do této říše a zaplete se se zlou čarodějnicí, která mu sice slibuje místnost po strop plnou sladkostí (pro dnešní společnost snažící se zdravě žít je to cosi naprosto bláznivého), nakonec ho však hodí do žaláře, kde nedostane k jídlu vůbec nic. Edmund je totiž ambiciózní a uvěří zlé čarodějnici, že se stane králem Narnie, pokud k ní přivede své sourozence, kteří se setkali s pravým narnijským králem Aslanem. Ovšem to by se čarodějnice musela vzdát svého kralování, nebo by musela kralovat s Edmundem, a to je pro představitelku ztělesněného zla naprosto vyloučené. Edmund tedy nejprve zradí všechny své sourozence a místo lásky se nechá vést svou egoistickou touhou, která ho přivede až do žaláře. Jak totiž může ztělesněné zlo, které představuje samozvaná královna Narnie, někomu dát něco dobrého, když toho sama není schopna? Jedině ten, kdo je ve své podstatě dobrým a milujícím, může někomu dopřát dobro.

Ve světě hříchů a osudových chyb se však platí vysoká daň. A Edmund, který zradil sourozence, musí za svou zradu pykat. Tím, že si vybral zlo, si teď na něj zlá čarodějnice dělá nárok. Tvrdí, že Edmund si za svou zradu zaslouží smrt. Pravý král Narnie, lev Aslan, který v příběhu představuje krále světa Ježíše, však najde řešení. Lucinka se svou sestrou si v jeden večer všimnou, že osvobození Edmunda zpod drápů zlé čarodějnice nebylo zdarma. Aslan totiž odchází na setkání s čarodějnicí na jedno místo zvané kamenný stůl a obě sestry vše zdálky pozorují. Zlá čarodějnice nejdřív nechá lva svázat, pak mu ostříhá hřívu, posmívá se mu a ponižuje ho. A nakonec ho svou dýkou zabije. Aslan totiž položil život místo Edmunda. Je až dojemné pozorovat samotné odsouzení a Aslanovu popravu. V mnohém záměrně připomíná smrt Kristovu. Podobně jako Aslan přichází o svou hřívu, Kristus potupně přichází o své šaty a stejně jako pod křížem zazníval posměch z Kristovy identity Božího Syna, čarodějnice v obklopení jiných zvířat se posmívá samotnému králi zvířat pro jeho slabost, kterou si dobrovolně zvolil, netušíce, že tajemné proroctví, jehož konec Aslan velmi dobře zná, předpokládá definitivní porážku smrti a vítězství nad úklady Zla. A tak se i stane. V onen třetí den kamenný stůl, na kterém se odehrává poprava, praská a Aslan se objevuje živý. Přichází za všemi zemřelými občany Narnie a svým dechem je opět přivede

k životu. Podobně jako Kristus podle křesťanské víry sestupuje po své smrti ke svým zemřelým a přináší jako Boží Syn život tam, kde panovala smrt. Vždyť když mezi mrtvé sestoupí ten, který dal život světu, kde pak je síla smrti? A o tom jsou Velikonoce, jejichž podstata se objevuje v tomto filmu, na první pohled pouze hollywoodskému bestselleru plném efektů.

Když totiž lidstvo uvěřilo svodům hada v ráji, podobně jako Edmund uvěřil zlé čarodějnici, dostalo se na scestí. Vybralo si život, kde se bohem stal člověk sám, a tak začal ničit sebe i druhé. Vztah mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem byl narušen, protože člověk odmítl toho, který ho stvořil z lásky. Bůh by musel člověku vzít darovanou svobodu, kdyby chtěl zastavit bezbřehé zneužívání zákonů, které vložil do světa. To by však zanikla láska, která se rodí jedině ve svobodě. Aby však změnil cestu lidstva směřující do zkázy ve vlaku jezdícím na červenou, a to se nikdy nevyplácí, rozhodl se stát člověkem a vzít na sebe ten úděl, který si zaslouží ti, co na červenou jezdí. Nechal se odsoudit místo nás, tu pokutu, kterou bychom měli za své hříšné jednání zaplatit my, zaplatil on. Do propasti smrti, místa, kde doposud nebyl Bůh, skočil, aby smrti vzal moc a abychom my, jestliže se na něj spolehneme, v té propasti smrti neskončili.

Na mysl mi přichází další hollywoodský film natočený podle pohádky Kráska a zvíře a který, aniž by asi měl jeho tvůrce ten záměr, můžeme klidně vztáhnout na základ křesťanského poselství. Příběh asi znáte. Kdysi krásný princ se proměnil ve zvíře a ze strachu pak přežíval ukrytý v paláci se svou znečištěnou tlamou, kly a špatnou náladou. Ale s příchodem jednoho děvčete se vše změnilo. Co by se stalo, kdyby té dívce na něm nezáleželo? Vždyť byl tak ošklivý, chlupatý, usliněný, vzdorovitý. A ona byla mimořádně krásná a laskavá. Kdo by jí mohl vyčítat, že se mu bude vyhýbat? Každý by to pochopil. Ale protože kráska milovala zvíře, zvíře zkrásnělo.

Ten příběh připomíná také nás samé. V každém

z nás se ukrývá zvíře, které je schopno podlehnout smutku, hněvu, nenávisti, závisti, egoismu atd. Jistě, možná že když se budeme srovnávat s jinými lidmi, budeme na to líp. Ale ve srovnání s Bohem, kterého tváří je Ježíš Kristus, potřebujeme pomoc, protože jsme se vzdálili od standardu našeho života, kterým je nebeský trůn, ne stádo zvířat.

Na konci příběhu ve zmiňované pohádce kráska políbí zvíře a ono opět přichází ke své původní kráse. Zde však podobnost s biblickým příběhem Velikonoc končí. V Bibli kráska udělala mnohem více. Stala se zvířetem, aby se zvíře mohlo stát kráskou. Ježíš, Boží Syn se stal člověkem, aby člověk dostal tu důstojnost, kterou svým hříchem ztratil, a aby člověk byl opět člověkem. Ten, který byl bez hříchu, říká Bible, přijal tvář hříšníka, abychom se my hříšníci mohli proměňovat k podobě božích dětí. To je podstata Velikonoc.

Mrzí mě, když vidím při cestě na bohoslužbu na velikonoční neděli otevřené supermarkety a traktory jedoucí po silnicích. Považuji to za jakousi duchovní inflaci dnešní doby, která dává důraz na dekoraci a vnější zvyky Velikonočního pondělí, ale zapomíná na podstatu.

Přeji všem radostné Velikonoce, aby se každého z vás pravý duch Velikonoc dotkl a přinesl vám jistotu, že i to, co bychom do svého životního plánu nikdy zařadit nechtěli, Bůh dovede do svého plánu vložit a zakončit šťastnou tečkou. Aniž bychom si to plně uvědomovali, vše kolem nás v naší kultuře je opravdu skrytě poznačené tím radostným poselstvím Ježíše Krista, že život každého člověka je požehnaný, protože se Bohu vyplatilo stát člověkem a obětovat se za lidstvo. Kdyby totiž člověk hodnotu neměl, nic z toho by se nestalo.

P. Tadeáš Róbert Spišák, O.Praem.