Noc z 13. na 14. dubna 1950 se hluboce zapsala do historie naší obce, především do dějin našeho kláštera, celé Československo samozřejmě nevyjímajíc. Ještě předtím, než se k ní dostaneme, stručně popišme, co se před touto nocí odehrálo.
Celé události předcházel tzv. číhošťský zázrak 11. prosince 1949, na jehož základě byl uvězněn farář Josef Toufar z našeho vikariátu z farnosti Číhošť. Krátce nato, 30. ledna 1950, byl uvězněn spolu s dalšími představenými mužských řádů želivský opat Bohumil Vít Tajovský. Bylo mu tehdy necelých 36 let a ani ne dva roky působil jako opat. Byl obviněn, že v klášteře shromažďoval zbraně a s dalšími premonstrátskými kláštery chtěl bojovat proti politickému režimu. Že od dětství trpěl velkými problémy se zrakem a téměř neviděl, a tak by sotva někoho zastřelil, pokud už připustíme tento absurdní plán vyzbrojování, nikoho nezajímalo. Že celý vykonstruovaný proces vedli lidé, kteří opravdu nerozuměli mnoha věcem a odhalilo se to na jejich amatérismu, dokazují i květiny kolem číhošťského kříže ve vykonstruovaném dokumentu STB, kde se soudruzi snažili dokázat, že Toufar křížkem pouze hloupě manipuloval. Zapomněli však na to, že v postní době v kostele květiny nebývají a číhošťský kostel je tak malý, že jenom slepec by neviděl provaz, pomocí kterého by Toufar hýbal křížkem. 25. února na následky mučení umírá Josef Toufar a 6. dubna 1950 vychází v manipulovaném propagandistickém tisku s „přiléhavým“ názvem Svobodné slovo několikastránková reportáž o monstrprocesu s názvem Machalka a spol. (Machalka byl opatem premonstrátů v Nové Říši).
Přesně po týdnu, během jediné noci, pod vedením STB a lidových milicí, byly obsazeny všechny kláštery největších mužských řádů a jejich členové byli odvezeni do tzv. soustřeďovacích a internačních klášterů. Co se dělo v Želivě, na to si v minulosti zavzpomínala například naše farnice, paní Zdeňka Jarošová, která se provdala do Želiva a vloni v úctyhodném věku zemřela: „Pan Šimůnek tehdy kostelničil a přišel domů. A my jsme říkali: Jejda, co je dneska tak brzy po kostele? A on říká: „Jo, vždyť nic nebylo. Oni je všecky odvezli. V noci. Vždyť tady žádnej není. Všecky jsou odvežení. A my jsme se to takto dozvěděli, a to víte, to bylo hned, a ti, co tam rabovali, ti už věděli, co se děje a druhý den zde začali vozit auta…“ (doslovný přepis rozhovoru). Ráno se v klášteře nenašla ani noha. Starší Želiváci, se kterými jsem si kdysi povídal, jako například paní Prokopová, mi říkali, že když chtěli například uklízet kostel, museli o klíče žádat jakéhosi velitele, který jim je vždycky dal se sarkastickou poznámkou: „Co tam budete dělat a jak dlouho?!“ Za pár dní již byl klášter znovu zaplněn, ne však premonstráty. Ano, byli to řeholníci, ale z jiných klášterů a z jiných řádů, kteří se najednou octli v internačním táboře s nejpřísnějším režimem. Akce K, tedy Akce Kláštery, uvěznila řeholníky v klášterech, a to až tak, že nikdo z internovaných nemohl vstoupit do kostela, kde je vlastně to nejdůležitější „pracovní“ místo každého kněze.
Nejeden Želivák se snažil vězněným pomáhat. Zde můžeme zmínit rodinu paní Prokopové nebo paní Blažkové, která se také dočkala i určité perzekuce. Košík s buchtou se někdy objevil i v lese, aby se internovaní dostali k jídlu, kterého bylo v táboře málo. Kdyby mohly mluvit tašky na střeše kláštera, vzpomněly by si na arcibiskupa Tomáška, který je pod dohledem vojáků opravoval. A co všechny ty dopisy, které se posílaly tajně pomocí některých farníků, protože jinak by byly cenzurovány a rodina by se maximálně dozvěděla, že internovaný se má velice dobře, téměř jako na dovolené… O všem se můžeme dočíst v knížce našeho historika P. Jindřicha Charouze pod názvem „Šest hrdinských let internačního tábora v Želivě 1950 – 1956“.,
Zanedlouho, na konci července 1950, začala další akce, tentokrát Akce Ř – Řeholnice. Co by dnes nemocnice a zařízení daly za to, aby se mezi jejich pracovníky vrátily řeholní sestry, které do té doby pracovaly také jako sestry zdravotní! Vždyť i bývalý prezident Havel, nebo nyní Zeman, s povděkem uvítali péči sester boromejek, které neřeknou ani slovo a pečují o všechny bez rozdílu se stejnou láskou! Řeholnice se najednou dostaly mimo veřejný prostor, ano, někdy sice i do ústavů s postiženými, ale nejčastěji do hor, mimo civilizaci.
Letos to bylo jednasedmdesát let od těchto zmiňovaných událostí. Jak možná víte, v klášteře se při všech našich prohlídkách o tom povídá. Ale chceme kráčet ve šlépějích kardinála Tomáška a dalších kněží, kteří se v našem kostele sešli 13. srpna 1968, aby vykonali pouť smíření, odpustili těm, kteří je věznili a také sami požádali o odpuštění, protože mnozí z nich pak jako zlomení způsobovali pohoršení. Tyto události se provždy zapsaly do dějin stejně jako jiné ukrutnosti na straně křesťanů i nekřesťanů. Je třeba si je připomínat možná proto, že svoboda je opravdu velký dar, systémy a lidé jsou nedokonalí a kdykoliv se může stát, že přijde chvíle, kdy nenávist bude dočasně silnější než láska. Co je na křesťanství skvělé je to, že nekončí a nesmí končit u odsouzení. I proto takový Pavel, o kterém čteme v knihách Nového Zákona, a který stál u popravy svatého Štěpána jakožto horlivý pronásledovatel křesťanů, se najednou od té samé komunity křesťanů, kterou pronásledoval, dočká odpuštění, a stane se omilostněným křesťanem. Křesťanské poselství totiž končí u odpuštění a smíření. A ovocem je pokoj. Najednou byl Pavel schopen podívat se do zrcadla. Byl upřímný sám k sobě, na nic si nehrál, přiznal hřích a našel v Kristu odpuštění. Stal se opravdu svobodným a už se nemusel stydět za sebe a své jednání. Odpuštěn mu nebyl jen hřích, ale i vina a hanba. Proč to píšu? 71. výročí Akce K letos připadlo do doby velikonoční, kdy křesťané slaví fakt, že zlo nikdy nemá navrch a každý může přijmout plody Kristova kříže. Kéž se odkryje radost a pokoj v každém z nás, v člověku, který dokáže tvořit vztahy, a to dokonce bez podmínek, a vítězit tak nad zlem odpuštěním a láskou.
P. Tadeáš Róbert Spišák, O.Praem.
